Louis de Funés – nesmrtelná legenda s tváří rtuťnatého četníka
Celým jménem Louis Germain David de Funés de Gallarza se narodil 31.července 1914 v ulici Carnot, čp.29 ve čtvrti Courbevoie na předměstí Paříže. Jeho otcem byl španělský obchodník s perlami, původně uznávaný právník, který pověsil slibnou kariéru na hřebík a pustil se do nejistého jobu, Carlos Louis de Funés de Gallarza a matkou Portugalka Leonor Soto Reguera. Avšak aby mohli tito dva lidé naplnit svou lásku a zplodit geniálního Louise, musel Carlos Leonor unést. Zní to jako z románu, ale pravda je na jejich straně.
Jeho dětství nebylo příliš idylické - rodina byla chudá a matka, s níž trávíval většinu času, mívala sklony k agresivitě. Nejmladší ze tří sourozenců, Louis, byl často obětí jejich cholerických záchvatů. Přiznal, že do školy chodíval rád. Denně musel uběhnout dva kilometry, díky čemuž si od spolužáků vysloužil přezdívku "Vítr" a učení, ač mu činilo nemalé potíže, ho zřejmě bavilo. Velice rád napodoboval a skvěle parodoval své učitele a blízké okolí.
V devíti letech byl rodiči vzhledem ke svému neuspokojujícímu prospěchu poslán na gymnázium Julese Ferryho v Coulommiers, kde se mu podle jejich mínění mělo dostat kvalitnějšího vzdělání. Díky přísnému řádu, jemuž se zde musel podrobovat se začal cítit ztraceně a definitivně se uzavřel do sebe. Pod tuto ochranou a velmi neprostupnou slupku pak pustil jen pár nejbližších. V osmnácti letech utekl z domova do Paříže, kde začínal jako kožešník, dekoratér, aranžér či prodavač. Později připustil, že to mělo podstatný význam pro některé jeho role. Ale bylo na čase, aby se mu pomalu začalo dařit. Z prodavače se stal klavírista luxusních večerních klubů.
Miloval jazz a svého času patřil k nejlepším jazzovým klavíristům v celé francouzské metropoli. Ve dvaceti letech se poprvé oženil s Germaine Elodií Carroyerovou, avšak manželství bylo předurčeno k záhubě. Úinkem ze samoty a zklamání se Louisovi staly kurzy herectví a rovněž se přihlásil k dalšímu studiu jeho milované hudby. Během 2.sv.války tam potkal svůj Osud - sekretářku jménem Jeanne Augustine Barthelémy de Maupassant, vnučku spisovatele Guye de Maupassanta. Po ročním manželství se v r.1944 narodil první syn Patrick, dnes uznávaný lékař, a za dalších pět let syn Olivier, který několikrát stál po boku svého otce v mnoha jeho filmech (Piti piti pa ad...). Dnes je pilotem společnosti Air France.
Pak jejich otec, do té doby hudebník, vrazil v pařížském metru do svého dávného spolužáka z hereckých kurzů, Daniela Gelina, čímž jeho život nabral nový směr. Gelin ho obsadil do nové divadelní hry. Tím odstartoval jeho hvězdnou kariéru, ačkoli na role, které ho vynesly na vrchol, si Louis musel ještě několik let počkat. Veřejnost ho zaznamenala až ve hře Oscar a od té doby se štěstí pomalu ale jistě začalo otáčet na Funésovu stranu. Po mnoha bezvýznamných rolích konečně přišla Četnická série a Fantomas. Z malého herce malých rolí se ze dne na den zrodila nová hvězda. Díky některým grimasám odkoukaným od Kačera Donalda a bezedné trpělivosti konečně mohl ukázat, co umí. Byl na prahu kariéry v letech, kdy většina jeho vrstevníků už pomýšlela na penzi.
I Praha byla poctěna jeho návštěvou. Tenkrát pronesl nezapomenutelnou větu o tom, že dabing Františka Filipovského dalece předčí originál. To nikdo jiný nedokázal.
V sedmdesátých letech, kdy jeho sláva vrcholila, své soukromí ukryl za zdi zámku Clermont nedaleko Nantes a přiléhajícího skleníku. Před popularitou a zdravotními potížemi utíkal k rodině a růžím. Květiny byly jeho další životní vášní. Miloval je a věnoval jim obrovskou péči, která nevyšla vniveč - na sklonku života vyšlechtil svou vlastní odrůdu, v šlechtitelských análech známou jako " Louis de Funés Rose". Žil naplno, což nechtěl snést jeho organismus. V roce 1974 ho zastihl první infarkt silný tak, že se lékaři divili, jaktože přežil. Musel zpomalit své tempo. Zbývalo mu devět let života. Během nich natočil už "jen" šest filmů. Osudným se mu stal poslední díl Četnické série - Četník a Četnice. Během natáčení zemřel jeho největší přítel, který mu prokázal životní službu, režisér Jean Girault. Srazilo ho to na kolena. Poté už vystoupil jen v několika televizních pořadech.
Dne 27.1.1983 bylo chladno, Louis de Funés se vydal na poslední procházku. Byl naprosto vyčerpán. Brzy šel spát, ale v deset hodin se probudil. Byl na konci své životní pouti a černě oděná Smrt natahovala svou misku. Na mysli mu vytanula scéna z Lakomce a zvolal: "To není možné, já umřu!"
Jeho věrná Jeanne ho držela v náručí, když naposledy vydechl. Nedal na ni dopustit a ona s ním zůstala až do konce. Tímto dnem svět přišel o zářivou hvězdu. Fufu, jak mu přezdívala široká veřejnost i někteří přátelé, odešel navždy. Místem posledního odpočinku se mu stal hřbitov v městečku Le Cellier nedaleko Nantes.
Avšak Louisova sláva nehasne ani po 24 letech, které uplynuly od jeho smrti. Nikdo ho nedokázal zastínit a ani se to nikomu nepovede. Nelze okopírovat někoho, jako byl on - malý i velký, dokázal rozesmát i rozplakat, jeho Cruchot děsil své podřízené a zároveň jim byl k smíchu, vzteklý a zároveň roztomilý. Jen na francouzskou premiéru filmu Dobrodružství rabína Jákoba (Les Aventures De Rabi Jacob) dorazilo v prvních 14dnech 25mil. lidí. Co by za to dal takový Tom Cruise...
Jiskra života už dávno vyhasla, ale zář jeho slávy je stále stejně silná. S každou další generací přibývá obdivovatelů. Louis de Funés není jen legenda, on je nesmrtelná legenda.
"Čest jeho památce."